Není jiného příběhu tak krásného, jako je příběh lásky k Vnitřnímu Příteli.
Blízkost s tímto Přítelem je štěstím nanejvýš požehnaným.
Ti, zotročeni egem se mu přiblížit nedokáží nikdy.
Možné je to jen na křídlech aspirace.~ část básně od novodobého Sufi mystika Alireza Nurbakhshe (20. st.)
Aspirace je tajemstvím meditace. Je to velmi zvláštní slovo – kdo z nás používá „aspirace“ v běžné mluvě? A přesto, aspirace je pro náš vnitřní život a pokrok nanejvýš významná. Aspirace je vnitřní plamen, vnitřní pláč po Světle, vnitřní hlad po hlubším zážitku, vnitřní potřeba se neustále měnit a posouvat dál, za svoje dosavadní hranice. Pokud máme takovouto vnitřní touhu, meditace se pro nás stane snadnou a spontánní. Musíme se ovšem naučit tento vnitřní hlad v sobě probudit. A to právě tak snadné není. Proto děláme různá cvičení a budujeme si disciplínu, abychom se toto naučili. Vědomé úsilí na naší straně je aspirace. Na začátku můžeme mít pocit, že meditace je to, do čeho vkládáme energii a snahu, ale postupem času zjistíme, že tomu tak není. Naší snahou je vytvořit uvnitř sebe touhu pro změnu, pro pokrok ve svém životě, a meditace pak k nám přijde spontánně. Najednou jako by někdo meditoval uvnitř nás a skrze nás. Ze začátku se zdá, že meditaci provádíme my, vědomě. Později zjistíme, že meditace se děje sama od sebe, spontánním způsobem v hloubi našeho srdce.
Aspirace je přímým protikladem tužeb. Můžeme říct, že aspirace je vnitřní, duchovní touhou po všem, co nás v životě dokáže posunout kupředu. Tento posun přinese vždy pocit štěstí, naplňujícího štěstí, který nezmizí, zůstane hluboko uvnitř nás. Naproti tomu v případě poslouchání a plnění našich nižších tužeb získáme potěšení, které ovšem nemá dlouhého trvání. Když si splníme nějakou svou touhu, potěšení nás za chvíli opustí a my máme uvnitř sebe znovu pocit prázdnoty. To je ta zrada, kterou se nás snaží přesvědčit naše touhy – že potěšení je to samé jako štěstí. Ale opravdové štěstí může přijít jen z úsilí, které není sobecké, které nepochází z honby za touhami.
Tělo aspiruje činností.
Emoce aspirují úsilím.
Mysl aspiruje hledáním sebe sama.
Srdce aspiruje pocitem jednoty.
Duše aspiruje dokonalostí svého božského projevení na Zemi.
Po nějakém čase meditování začneme tento vnitřní hlad, tuto aspiraci cítit jako plamen kdesi uprostřed naší hrudi. Postupně se naučíme tento plamen zvětšovat a zjistíme, že zde existuje zároveň i spojení se silou naší vůle. Pomocí síly vůle dokážeme měnit náš život a posouvat se kupředu. Koneckonců oheň a plamen je od pradávna symbolem přeměny. Když si večer zapálíme při meditaci svíčky, vytvoříme ihned kolem sebe zvláštní atmosféru čistoty, přeměny negativních vlastností na pozitivní.
Jako na plamen se na aspiraci dívá i mystická tradice Sufíjů. Zde se místo aspiraci používá pojem (duchovní) lásky. Například v následující básni Mewlana Rumi bere tuto lásku jako sílu, kterou se dokáže zbavit svých myšlenek, „spálit“ je, a tím proniknout do svého duchovního srdce.
Hledím dovnitř srdce, jakkoliv malého,
Myslel jsem, že slova budou mít výšku.
Protože však srdce je samou podstatou,
Řec je pouze důsledkem.
Nehledě na to, kolik vět řekneš,
Bude jich na mě moc.
Kolik asi ucítíš pálení, pálení,
Spřátel se s tímto ohněm, dost je ho.
Zažehni plamen vnitřní lásky,
A myšlenky všechny spal.~ Mewlana Rumi, Persko-Turecký Sufi mystik z 13. st.
U plamenu a ohně ještě zůstaneme. Těchto „ohňů“ máme uvnitř sebe hned několik. Ayurvéda popisuje oheň trávicího systému pojmem Agni (což má mimochodem stejný slovní základ jako „oheň“ nebo anglické „ignition“). Je to energie, kterou používáme k trávení potravy. Oheň můžeme cítit v emocích jako hněv, ale i jako pozitivní dynamickou sílu. V mysli se oheň projeví jako intenzivní proud myšlenek, který opět může být i negativní (když v nějaké věci zabředneme a nemůžeme se z ní dostat ven, až nás z toho pálí hlava). Takže v každé části naší vnitřní bytosti máme různé energie, které můžeme popsat jako „oheň“ nebo „plamen“. Nás ale zajímá nejvíc plamen aspirace na duchovní úrovni. Ten, který cítíme uprostřed naší hrudi – v srdci. Mnohem snažší je toto pocítit ve skupině lidí, kteří meditují stejnžm způsobem, proto nabízíme kurzy zdarma, kde se snažíme tuto skupinovou aspiraci podpořit a navzájem si to tak usnadnit 🙂
A takto o aspiraci mluví Sri Chinmoy. Všimněme si, že také používá přirovnání k plameni. Když vlastníme tento plamen, co nám může stát v cestě ve vlastním pokroku?
Aspirace je, prostou definicí, milý a do Nebe šplhající plamen.
Pravá aspirace nás může a dokáže přesvědčit, že pokud je Bůh pro nás, kdo nám může stát v cestě?
Máme touhu mít Boha na své straně. Ale potřebujeme aspiraci k tomu, abychom se dokázali my na jeho stranu postavit.
Slunce je jediný způsob, jak se zbavit mraků na obloze. Podobně, pro naše srdce plné obav není jiný lék, než aspirace.
Aspirace je prvním stupínkem na oblohy se dotýkajícím žebříku; realizace je tím posledním stupněm.
Pravá lidská aspirace má tři blízké prátele: Očistění, Ticho a Intenzitu. Aspirace má nepřítele jménem netrpělivost.
Aspirace je stále se zvětšujícím plamenem našeho božského přání dostat se na výši božské Dokonalosti.~ Sri Chinmoy, duchovní mistr z 20. st.
